Ať už na paranormální jevy věříte nebo ne, tohle se stalo. Můžete pro to mít svá racionální vysvětlení nebo prostě věřit ve věci mezi nebem a zemí.
Teď opravdu nemluvím o stejnojmenném filmu. Mluvím o tom, že někteří z nás mají schopnosti, které většina ostatních nemá. Například moje sestra je skvělá kartářka. Ale nedělá to, nosí jí to smůlu. Což chápu.
Naproti tomu já tenhle dar nemám. Jen v několika málo případech ke mně ty karty promlouvaly. Možná se to rozvine, kdo ví. Vždycky jsem ale měla telepatické schopnosti. Jistě, někteří můžou namítnout, že když člověka známe dlouho a dobře, tak prostě víme, co nám chce říct. To nepopírám, vysvětlení by to být mohlo. Ale proč to funguje i u cizích lidí?
Intuice je pro změnu něco, co má každý. Jen ji mnozí prostě nepoužívají, snad si to ani neuvědomují. Tady můžu říct jen jedno jediné. Uvědomte si ji, poslouchejte ji. Dovede vás přesně tam, kam má a nikdy se nemýlí.
V posledních pár měsících si ale připadám už i já jako blázen. Věřím sice na posmrtný život, existenci andělů a jiných nadpřirozených bytostí, ale co se začalo dít už ani můj mozek nebere.
Po Petrově smrti se mi začal ve snech zjevovat. Nikdy mi nic pořádného neřekne. Prostě se jen směje. I když teď naposled mi tvrdil, že mrtvý není, prý je to jen drb. Ale kdyby se mi zjevoval jen on!
Jednou to byl můj děda z otcovy strany. Jednou babička. Nikdy nic neřekli. Ale nejděsivější návštěva byla asi ta, kdy jsem ve snu byla v Kostelci a naproti mě na pohovku si někdo sedl. Nikoho jsem neviděla. Po chvíli se tam ale objevila ruka, pak sukně. Dovtípila jsem se, že to bude nějaká hraběnka nebo někdo takový. Milá paní mi kynula abych šla za ní. Věděla jsem, že je mrtvá a nešla jsem. Naopak jsem se probrala hrůzou. Od té doby přicházejí mrtví jak se jim zachce a já si na jejich přítomnost ve snech zvykla. Do dnes ale nevím, co mi chtějí.
To, co se mi stalo v noci na dnešek mě zajímá asi nejvíc. Vzbudila jsem se násilím z hnusného snu a před očima jsem viděla hejno malinkých andělíčků a okřídlených koní. Nebyli větší než pár milimetrů. Myslela jsem si, že prostě jen blbě vidím. Mrkala jsem a byli tam. Pořád. Při bližším pohledu, div jsem neměla oči na zdi, jsem si všimla, že poletují kolem krásných ženských očí. Jeden z nich si snad všiml, že je vidím nebo co, byl to jeden z těch okřídlených koní. A přiletěl ke mně. Skoro až k nosu! A pak se vrátil do hejna. Stáda. Nevím co to bylo. Chtěla jsem se jich zeptat kdo to je. Ale asi neuznávají výměnu myšlenek nebo tak něco. A po pár minutách se rozplynuli.
Myslím, že jsou tady pořád. Snad jsou to moji andělé - ochránci? Kdoví. Někde jsem četla, že nějaký známý myslitel nebo tak někdo se uměl přivést do stavu mezi bděním a spánkem. V tomto stavu má člověk změněné chápání a on díky tomu mohl přijít na své objevy. Stalo se mi něco podobného a viděla jsem bytosti lidskému zraku skryté? Kdoví.
A ještě jednu věc jsem nezmínila. Předtuchy. Taky se vám stává, že prostě občas víte, jak věci dopadnou? Ne, že byste si to mysleli. Prostě to cítíte. Neumíte vysvětlit proč, ale zkrátka víte, že to proběhne tak a onak. A bum, vážně to tak dopadne.
Nakonec tu jsou takové ty maličké detaily, co se dějí každému z nás. Na FB se přihlásí někdo, koho máte rádi a jste v kontaktu. A vy prostě víte, jestli ten den napíše nebo ne. Vzpomenete si na někoho a on se ozve nebo ho potkáte. Podíváte se na mobil těsně před tím, než zazvoní. Jedete trolejbusem a zapomenete si doma jízdenku. Chcete se pro ni vrátit ale pak si to rozmyslíte. A zrovna tehdy narazíte na revizora.
Co si o tomhle tématu myslíte vy? Máte podobné zkušenosti? Nebo snad nějakou malou radu pro mou maličkost? Podělte se o svůj názor s námi ostatními!
Pa a pusu
vaše eLMo
Žádné komentáře:
Okomentovat